Pamatuji si ty časy, kdy jsem jezdila autobusem. Byly to časy hektické, protože jsem pořád spěchala na autobus a někdy se mi dokonce stalo, že mi ujel. To včasné brzké vstávání pro mě bylo velice náročné a já jsem byla ten typ, že jsem prostě chtěla déle spát. Ale nutilo mě to, že prostě musím vstávat, že musím jít na ten autobus. Takhle to ale bylo, když jsem byla mladší, byla jsem z vesnice a byla jsem taková obyčejná holka. Každý má ale svá přání a každý má svůj sen, a já jsem měla ten sen, že už jsem se těšila, jak budu plnoletá, že budu řídit, že si koupím auto a budu fungovat trošku jiným způsobem.
Moji rodiče sice auto měli, ale auto měl jenom můj otec a ten ráno jezdil v brzkých hodinách do práce, takže se nedalo nic dělat a musela jsem jít na ten autobus. Byla jsem z toho zoufalá, protože někteří moji spolužáci jezdili autem a já už jsem se jen těšila, jak mi bude 18 a že konečně vyrazím svým autem. Jelikož jsem se nemohla dočkat, přemluvila jsem rodiče, že si chci v 17 letech udělat řidičský průkaz, abych už do těch 18 let měla řidičský průkaz. Moje rodina mi ale sdělila, že když si chci koupit auto, tak na to nemám.
Přišlo mi to nepěkné od mých rodičů, že se mě začali takhle vyptávat, ale tak jsem to hodila trošku za hlavu a řekla jsem mamce, že si třeba někdy půjčím auto od táty, nebo by mi mohli třeba přispět na auto. Věděla jsem, že musím začít někde pracovat, abych si vydělala nějaké peníze a snažila se trošku přispět rodině. Našla jsem si brigádu v obchodě, kam jsem začala chodit, a udělala jsem si nějaké peníze. Začala jsem i mamce splácet peníze, protože mi koupila auto. Nakonec jsem poznala, jaké to je vydělávat a vydělávat si hlavně na to svoje autíčko, a věděla jsem, že to není jednoduchá záležitost. Ale jsem hrozně vděčná za své rodiče, protože mě vlastně tohle přesně naučili.